3. 7. 2012
K podnikání se dostal v podstatě nechtěně, když se jeho rodině na začátku 90. let 20. století díky restitucím vrátil rozsáhlý rodový majetek. Kvůli nutnosti jeho spravování opustil Robert Schönfeld nadějnou uměleckou kariéru. Postupně pak své aktivity rozšiřoval: působil v oblasti realitních investičních fondů v Londýně a Hongkongu, spolupracuje se společností SAAB na offsetových programech v různých zemích. V Česku firmám, které neuspěly s žádostí o úvěr v bance, pomáhá zajistit alternativní financování.
Redaktor: Jan Němec
Jak problematický je v současnosti přístup českých firem, včetně malých a středních podniků, k úvěrům? Narážejí na větší vybíravost bank při hodnocení projektů, na něž jsou ochotny půjčit?
Kritéria zpřísnily nejen banky, týká se to celého spektra finančních institucí včetně nebankovních společností, a to v rámci celé Evropy. U českých bank navíc často platí, že i když některé by rády půjčovaly více, jejich zahraniční matky jim nedají šanci. Proto půjčují za tvrdších podmínek a menší sumy
Existují nějaké obzvláště postižené oblasti ekonomiky, kde je těžké dosáhnout na úvěr?
Stavební průmysl a turistika, nicméně jde to napříč všemi sektory. Banky obecně upřednostňují silné společnosti se zdravým cash flow a velkým majetkem, které si berou úvěry na expanzi, kde je bance jasné, že existuje velký potenciál. A to nezávisle na sektoru, v němž podnikají.
Jsou i firmy opatrnější, na co si úvěr vezmou?
Jednoznačně. Přesto mnoho z nich na úvěr nedosáhne. Často jde o podniky, které chtějí provést akvizici a nemají na to dostatek vlastních prostředků. Nebo mají problém s cash flow, kdy jejich klientská databáze jim sice dává stabilní přísun peněz, ale na druhou stranu jejich dodavatelé jim odčerpávají peníze nepravidelně, existují určité "nárazy" a firma nestíhá akumulovat dostatek hotovosti. Běžné jsou i případy, kdy potřebuje hotovost na rozjetí nového byznysu, který je sice perspektivní, ale společnost na to spěchá. U bank trvá vyřízení úvěru v řádu měsíců, a pokud firma potřebuje peníze třeba do tří týdnů, tak už do banky nemůže. Pak je nutné jít ke zdrojům financování, které jsou sice dražší - třeba kampeličky, private equity skupiny, ale zároveň dokážou poskytnout peníze rychleji.
Trvá i posuzování žádostí o úvěr déle než před krizí?
Problém nebývá ani tak v čase jako spíše v nevypočitatelnosti. Někdy totiž i bankéř, který má svoji klientelu, sice úvěr nabídne, ale pak mu přijde zamítavé stanovisko od risk managementu. Klientům se těžce odhaduje, co banka vlastně schválí.
V čem nejčastěji bývá zádrhel?
Například v nevhodném strukturování zajištění úvěrů či parametrů projektu a neznalosti trhu. Částečně je to dáno stereotypem uvažování lidí. Podnikatelé mají známé bankéře ve dvou třech bankách, které je vždycky financovaly. Byli zvyklí, že tyto banky obejdou a financování bez problémů získají. Najednou zjišťují, že už to tak není. Buďto jejich banka zamítne další financování, nebo narazí na problém se zajištěním. Je to ale vysoce individuální. Obecně je problémem firem neznalost úvěrujícího trhu. Samy banky neříkají, na co půjčí a na co už ne. Nejvíce střeženým tajemstvím bank je posuzování míry rizika, které jsou ochotny nést.
Vy jste se k byznysu včetně úvěrového trhu dostal vlastně "nedopatřením". Jak se z potenciálního houslového virtuóza stane podnikatel?
Studoval jsem hudbu a umění, jenže v roce 1990 začaly restituce, které mě od těchto oborů úplně odklonily. Restituce naší rodiny byly poměrně rozsáhlé. Přestože jsme si správu rozdělili a o něco se staral můj otec, musel jsem přímo ze studií hudby začít jednat s právníky, realitními agenty, se zemědělskými družstvy, s armádou, s Lesy České republiky. I když mě umění bavilo, akceptoval jsem novou roli, že se musím starat o majetky. Takže jsem místo učebnic umění začal nahánět ekonomické nebo právnické vzdělání a pět let jsem ležel v knihách.
Od restitucí je nicméně stále poměrně daleko k investičním fondům nebo financování offsetů.
Nemovitosti v Praze jsme pronajímali, některé z nich cizincům. Ti pak přišli s nabídkou, že by chtěli koupit několik větších nemovitostí. Jelikož jsme sami prodávat nechtěli, začal jsem se pídit, kdo jiný v Praze co prodává. Zrealizoval jsem nakonec nějaké prodeje a postupně to kulminovalo. Získal jsem společníky z Anglie a Hongkongu na oblast realit a začali jsme budovat také investiční fondy.
Do čeho jste investovali?
Do komerčních nemovitostí - kanceláří, obchodních center, logistiky. Převážně se to týkalo Anglie v rámci Curo Property Funds a střední a východní Evropy prostřednictvím Epiccuro CEE Investment Fund. V letech 2005 a 2006 jsme se vydali také do Hongkongu, kde jsme založili společnost Epic Asset Management a investovali i v jihovýchodní Asii. Pomyslný vrchol byl v roce 2007, kdy jsme zahájili spolupráci se společností Cheung Kong Group doktora Li Ka-Shinga, což je nejbohatší Asiat. Ten založil fond ARA Pan Asia REIT, do něhož vložil majetek - nákupní centra z jihovýchodní Asie za 150 milionů dolarů a infrastrukturu v Austrálii. Naše společnost Epic Asset Management byla pověřena sháněním peněz od investorů v Londýně. Měl jsem zajistit, aby do fondu vložili investoři "živé" peníze. Zařizovali jsme to se společností Matrix Group a společně jsme sehnali 100 milionů dolarů.
Jak obstály vaše realitní fondy v době finanční krize? Například v Irsku po roce 2007 spadly ceny nemovitostí o desítky procent. Týkalo se to i Británie?
Nejhůře jsou na tom fondy, které vznikly krátce před krizí jako například náš středoevropský Epiccuro CEE Investment Fund. Tehdy jsme byli pod tlakem investorů nakupovat a ceny na trhu nemovitostí byly na svém vrcholu. Pak ale začaly padat, nájemníci odcházeli, výnosy z budov se snižovaly. Bohužel to dospělo k tomu, že většina investorů rozhodla, že se fond předčasně uzavře a postupně se nemovitosti rozprodají, přestože tím přijdou o část peněz. Byl jsem šokován, když odhlasovali, že pokud mohou dostat zpátky 30 procent svých peněz, tak to chtějí hned. Ztráty dosáhly zhruba osmi milionů liber.
Asi jste ale v Británii nebyli výjimkou.
Realitní fondy v Británii ztratily v krizi hodnotu takřka všechny. Vlastně snad neznám ani žádnou výjimku.
V rámci skupiny RSBC nicméně máte i další aktivity. Investujete stále do zelených energií?
Investice do obnovitelných energií jsme upozadili. Tato oblast byla ať už ve Spojených státech nebo třeba v Evropě ve Španělsku tak problematická, že pachuť investorů zůstala všude. Tento segment jsme dočasně utlumili.
Kromě toho se zabýváte také poradenstvím zbrojařské společnosti Saab v rámci jejích offsetových programů. Jak jste se k této příležitosti dostal?
Potkal jsem v pravý okamžik pravého člověka ze společnosti Saab. Firma hledala partnera, který by jí radil s investičním financováním, a my jsme v této oblasti měli zkušenosti právě třeba díky fundraisingu pro fond ARA Pan Asia REIT. Nejsme ale nijak angažováni ve vlastních zakázkách Saabu. V podstatě řešíme financování expanze a rozvoje místních firem v symbióze s offsety.
Společnost Saab je aktivní v mnoha zemích. V kolika pro ně pracujete?
Je zhruba 30 zemí, kde je Saab opravdu aktivní. A ty se dělí na země, kde už nějaké zakázky má a musí plnit offsetové programy. Pak má země, kde zatím o zakázky usilují a dopředu aktivně hledají možnosti offsetů. My pro ně pracujeme ve zhruba 20 zemích.
Podíleli jste se na offsetech také v Česku, které si od Saabu pronajalo Gripeny?
V Česku ne. V době, kdy jsme se Saabem podepsali smlouvu, ten vlak v Česku nejenže byl rozjetý, ale v podstatě dojížděl do cílové stanice. Scházely tu z 25miliardového balíku zhruba dvě miliardy. Nejvíce jsme aktivní ve Švédsku, Anglii nebo Chorvatsku.
Vedle "tvrdého" byznysu jste zůstal věrný také umění, založil jste hudební školu v Praze. Jak se jí vede?
Školu jsem založil, jelikož jsem kvůli restitucím musel studovat úplně jiné obory a ztrácel kontakt s uměním. Chtěl jsem si ho tedy zachovat alespoň takto. Škola má 400 žáků a je postavena ryze na ekonomických základech, takže jsem ji dotoval jen asi tři roky, ale pak už začala vydělávat. Posledních osm let si žije vlastním životem, má vlastní management a generuje zisk v řádu několika set tisíc korun ročně, které management reinvestuje.
|