|
|
Když v 90. letech zakládal v Praze hudební školu pro cizince, jeho rodině se to příliš nezdálo. I přesto, že pradědeček Roberta Schönfelda byl mecenášem mladého Antonína Dvořáka. Před pár dny získal zakladatel International School of Music and Fine Arts titul Sociálně prospěšný podnikatel roku 2012.
Jak Vás napadlo otevřít si hudební školu pro cizince?
Byl jsem dva roky studijně ve Finsku, a když jsem se v roce 1997 vrátil, zavolali mi přátelé z ciziny, jestli bych nevěděl o někom, kdo by jejich dítě v Praze naučil na housle. Začal jsem optimisticky obvolávat lidušky, ale všude na mě koukali jako na blázna, když jsem se ptal
na výuku v angličtině. Česko se v zahraničí vždycky prezentuje jako země Dvořáka
a Smetany. Cizinec sem přijede s rodinou celý natěšený, ale když chce dát dítě do housliček, tak nemůže. To mě hrozně překvapilo.
Takže jste si zkrátka založil vlastní školu...
Těch důvodů jsem měl samozřejmě víc. Moji spolužáci hudebníci neustále řešili problém, jak se věnovat své kariéře a zároveň mít nějaký stabilní příjem, aby uživili rodiny. Tito lidé jsou prakticky nezaměstnatelní v českém školském systému, nikdo jim nenabídne dostatečně flexibilní dobu, aby mohli s výukou skloubit své koncertní závazky. Chtěl jsem vyjít vstříc i jim.
Učí mezi koncertními šňůrami?
V podstatě ano. Máme jedny z nejlepších učitelů v Praze, a to proto, že se vedení školy přizpůsobuje přímo jejich možnostem. To je základní rozdíl oproti ostatním školám nejen v Česku, ale i v Evropě. Náš systém je postavený vzhůru nohama – učitel si sám říká, kolik dětí chce v daném období učit. Pak se hledají žáci, aby si navzájem vyhovovali. Je to náročné na organizaci, ale výsledky jsou pro žáky i pro učitele mimořádné.
Studují u vás jen cizinci, nebo i české děti?
Nejprve musím zdůraznit, že k nám nechodí jen děti, ale i dospělí. Někdy i celé rodiny. A to nejrůznějších národností. Česká komunita se nám v poslední době ve škole hodně rozrostla. Češi teď tvoří asi 45 procent všech žáků školy. Z cizinců k nám chodí hodně Američanů, Angličanů, Němců nebo Rusů. Celkem teď máme asi pět set žáků.
A výuka studentů je vedena v angličtině?
Jazyk si mohou studenti vybrat. Angličitna je takovým úředním jazykem školy. Výuka ale může probíhat ve všech hlavních světových jazycích i v češtině. Také máme učitele z Japonska. Devadesát procent z nynější stovky našich kantorů jsou Češi.
V čem ještě se vaše škola liší od klasických lidušek?
Nemám žádné jednotné osnovy. Když vaše dítě třeba nezajímá Bach, ale baví ho melodie z Hvězdných válek, učitel hudbu nastuduje a dítě se učí hrát na něčem, co má rádo.
Naši kantoři také velmi často jezdí vyučovat přímo do rodin. Žádná jiná škola to nedělá, jen soukromí učitelé – to je tedy také naše specifikum. Rovněž nevím o jiné škole, kde by měli hudební kurzy pro batolata od dvou let. Také se u nás už dávno neučí jen hudba, ale také nejrůznější další druhy umění.
Vy sám jste studoval hru na housle na pražské AMU. Věnujete se hudbě profesionálně?
Když jsem se na začátku devadesátých let ocitl na AMU, moje rodina začala řešit restituce. Jako od jediného syna se ode mě očekávalo, že se o rodinný majetek postarám. Takže jsem hned na začátku studií tušil, že moje láska k hudbě bude muset jít stranou. Když jsem dostudoval, došlo mi, že jediný způsob, jak zůstat v kontaktu s uměleckým světem, aniž bych aktivně hrál, je založit nějakou takovou instituci. Rodina mi nadávala, že máme rozpadlé statky a domy, žádné peníze a já si někde hraju na školičku.
Nyní vás tedy škola živí?
Ne, je to od začátku má osobní filantropie. Přes ty restituce jsem se nejprve dostal do světa realitního byznysu a pak jsem začal zakládat investiční fondy se společníky v Anglii
a jihovýchodní Asii – to je můj denní chléb. Ale housle dělám pořád. Tajně si po večerech vždy tak deset minut cvičím.
Dočetla jsem se, že podporou umělců navazujete na dávnou rodinnou tradici. Jak tomu mám rozumět?
K tomu se váže úsměvná historka. Když se mi jako malému nechtělo cvičit na housle, rodiče mi říkali, že musím, abych byl jako prababička, která tak dobře zpívala a hrála na citeru, že ji doprovázel sám Antonín Dvořák. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že to bylo proto, že její otec, můj prapraděda, platil mladému Dvořákovi ubytování a on za to prababičce dával hodiny. Takže takto vypadalo rodinné mecenášství hudby.
Letos škola slaví patnáct let od svého založení. Jaké s ní máte další plány?
Nemáme ambice budovat nějakou elitní školu a jakkoli se vymezovat, naopak – škola má být otevřená a zajišťovat to nejlepší vzdělání, aniž by děti dusila. Má budovat jen lásku k hudbě.
|
